Historie v kostce
První plynárna – výrobna svítiplynu – v Čechách byla zprovozněna již v roce 1847. Mírný rozvoj nastal po roce 1945, kdy bylo plynárenství znárodněno. Větším impulzem rozvoje byla záměna tuzemského svítiplynu za importovaný zemní plyn, která začala v roce 1967 spuštěním plynovodu Bratrství. Doslova bouřlivý rozvoj československého plynárenství nastal od roku 1972, kdy byl zprovozněn Tranzitní plynovod (dnešní NET4GAS v ČR a Eustream v SR), kterým začalo být zásobováno zemním plynem, kromě Československa i Rakousko a Spolková republika Německo. Spolehlivé dodávky zemního plynu a obrovské tranzitní poplatky umožnily plošnou plynofikaci (dnešní distribuční společnosti), která vyčistila ovzduší ve většině velkých měst a obcí a rozvoj průmyslu. Stavěly se velké podzemní zásobníky, které svojí kapacitou (1/3 roční spotřeby) zajišťovaly i energetickou bezpečnost. V roce 1989 bylo Československo doslova plynárenskou velmocí s velmi nízkými cenami plynu, které přežily i privatizaci a ještě v roce 1996 (po rozdělení Československa) byla celková průměrná cena pro domácnost 3,09 Kč/m3 zemního plynu. ČR byla a vždy bude závislá na importu zemního plynu.
První elektrárna se v Čechách zprovoznil již v roce 1881 Thomas A. Edison. Velký rozvoj nastal po vzniku Československa, kdy v roce 1919 byl schválen zákon o všeužitečných elektrárenských společnostech. Zásadní rozvoj elektrifikace nastal po roce 1946, kdy byly založeny České energetické závody (ČEZ) a kdy stát začal mohutně investovat do energetiky. Stavěly se velké uhelné elektrárny, které bohužel zhoršovaly čistotu ovzduší. Budovaly se velké přehrady s velkými vodními elektrárnami, velmi robustní přenosová síť velmi vysokého napětí (dnes ČEPS), dokončovala se plošná elektrifikace celého území tehdejšího Československa (dnes distribuční společnosti) a nakonec se stavěly přečerpávací vodní elektrárny i atomové elektrárny. Československo bylo v roce 1989 plně elektrifikovanou zemí s velmi výkonnou perfektně řízenou energetikou, s velmi nízkými cenami elektřiny, které přežily i privatizaci a ještě v roce 1996 (po rozdělení Československa) byla celková průměrná cena pro domácnost 1,07 Kč/kWh elektřiny. ČR je velký výrobce a velký exportér elektřiny.
Související příspěvky
Aktuální historie
V plynárenství se po roce 1989 ještě dokončila plošná plynofikace. Prodejem celého českého plynárenství v roce 2001 německé firmě RWE se ČR zbavila výhodného dlouhodobého kontraktu na laciný ruský plyn i o něco méně výhodného kontraktu na dražší norský plyn. To vše předznamenalo konec nízké ceny zemního plynu v ČR, který byl dokončen obrácením směru toku zemního plynu do ČR po roce 2011, kdy byl zprovozněn německo- ruský tranzitní plynovod Nord Stream I.
Po roce 1989 se provedla velmi nákladná ekologizace (zejména odsíření a odpopílkování) stávajících uhelných elektráren, čímž se odstranila jejich největší nevýhoda – exhlace. ČEZ byl přetransformován na akciovou společnost, ve které si Ministerstvo financí ČR udrželo rozhodující majoritu, i když to, podle chování ČEZ, tak vůbec nevypadá.
Česká energetika utrpěla velmi těžkou funkční i ekonomickou ránu, po vstupu ČR do EU, bruselským nařízením, zvaným unbundlig, kterým se v roce 2007 rozbily funkční, ekonomicky fungující monopoly v plynárenství i elektroenergetice na mnoho menších, vzájemně funkčně a ekonomicky neprovázaných, monopolů. Další ranou cenám v energetice bylo v roce 2007 vytvoření tzv. trhu s elektřinou a plynem, kdy se na burzách (v Praze PXE jako dceřinka Lipské burzy EEX) pouze vytvářejí spekulativní ceny. Od té doby monopoly začaly průběžně, i když zcela bezdůvodně, tzn. bez odpovídajících nových investic do energetiky, apod., zvedat ceny energií, které zdůvodňovaly různými záminkami (např. solární boom roku 2010).
Rozhodujícím likvidačním zásahem do české, ale i do evropské energetiky, je ale nenávistná bruselská ideologie, zvaná Green Deal, v Německu i jako Energiewende, která se snaží, s pomocí změn fyzikálních zákonů, nahradit stabilní uhelné či jaderné zdroje občasnými zdroji energie (OZE – oficiálně nazývané obnovitelné zdroje energie). Jedním z oficiálních cílů ideologie Green Deal je zdražit energie. Odstavováním stabilních ekologických zdrojů, neustálým zdražováním bruselské daně ve formě povolenek CO2, jako čistě spekulativního nástroje a dalšími kroky, např. omezení dovozu plynu z Východu, se tento cíl naplnit již v roce 2021, vytvořením cenové krize v evropské energetice. A v létě roku 2022 se podařilo vysoké ceny energií dále doslova vyšroubovat, tentokrát pod záminkou konfliktu na Ukrajině.
Skutečností je, že státy, jako Rakousko a Maďarsko, které, bez ohledu na konflikt, pokračují v odběru zemního plynu z Ukrajiny přes Slovensko, mají podstatně nižší ceny plynu, než ČR, která odebírá drahý plyn z LNG, draze tranzitovaný přes Německo. Proto se v ČR dnes nabízí pro domácnosti zemní plyn za cca 28,- Kč/m3, přestože se plynárenská síť v ČR od roku 1996, kdy stál zemní plyn 3,09 Kč/m3, prakticky nezměnila.
Co se týká elektřiny, tam je absurdní situace, kdy se v České republice vyrábí elektřina za jedny z nejnižších evropských nákladů a jsme stále velkým exportérem. Proč se elektřina se prodává českým domácnostem za jedny z nejvyšších evropských cen, ccca 5,- Kč/kWh, přestože se elektrická síť v ČR od roku 1996, kdy stála elektřina 1,07 Kč/kWh, prakticky nezměnila.
Budoucnost české energetiky
Současná česká vláda paradoxně nyní neschválila likvidační český Green Deal, který, s velikou slávou a velikou pochvalou od paní Ursuly, prosadila při předsednictví EU v roce 2022. Nelze ale českou vládu podezírat, že tento zločin proti České republice neschválí po blížících se podzimních volbách, protože sněmovní volby pak budou dost daleko.
Je otázkou, zda zemní plyn bude dovážen dražší z nespolehlivého Německa nebo lacinější z trvale spolehlivého Východu. Zemního plynu je dostatek. V každém případě se bude jednat pouze o cenu, protože ČR bude vždy dovozce.
Katastrofální je ale výhled do budoucna české elektroenergetiky. Již vládou schválené plány: NKEP (Národní klimaticko-energetický plán) a ASEK (Aktualizovaná státní energetická koncepce) představují vážné ohrožení energetické bezpečnosti ČR. Plánované odpojování stabilních uhelných zdrojů, za které není a do roku 2030 (a možná až do roku 2040) nebude vůbec žádná náhrada, způsobí katastrofu nejen České republice, ale způsobí problémy všem okolním státům, tj Polsku, Německu a Rakousku, které jsou závislé na dovozech elektřiny z ČR. Zde nepůjde již „pouze“ o cenu elektřiny, ale o kritický nedostatek elektřiny. Pokud se nezmění ideologický a ryze amatérský přístup vlády k energetice, hrozí České republice rozsáhlé blackouty se všemi sociálně bezpečnostními dopady, které vrcholí až rozpadem společnosti.
