Petr Sak: Generace jako společenský fenomén – díl 2.

Typologie poválečných generací

Ve studii „Generace, mládež a její výzkum“ (Sak, 2016) jsem na základě poznatků a dat z více než 150 empirických výzkumů mládeže zkonstruoval typologii pěti povalečných generací mládeže. Názvy jednotlivých generací vycházejí z hlavních makrospolečenských procesů, kterými byla generace formována.

Související příspěvky

Vynořující se rozmazaná (covidová) generace

10 listopadu, 2024

Raději vcházím do otevřených dveří

2 října, 2024

Budovatelská generace je tvořena jedinci narozenými před druhou světovou válkou. I tato generace má určité rozpětí populačních ročníků, a tudíž se s událostmi třicátých a čtyřicátých let vyrovnávali její členové v různém věku a ve fázi různé sociální zralosti. Tuto generaci zasáhla zrada západních demokracií, kdy Francie a Velká Británie asistovaly Adolfu Hitlerovi při prosazení Mnichovské smlouvy a následně při jejím popření a vytvoření protektorátu.

Londýnskou vládu a neplatnost Mnichovské smlouvy jako první uznal Sovětský svaz, a teprve poté to udělali také západní vlády. Sovětský svaz také osvobodil drtivou část Československa. To byly události, které formovaly tuto generaci. Vliv na generaci měl i život v protektorátu s 356 tis. obětí, zavřené vysoké školy a nemožnost se vzdělávat, i hrůzné dění v koncentračních táborech, včetně holocaustu. Sice marginálně, ale součástí generace byli i jedinci, kteří prošli koncentračními tábory. Můžeme zde zmínit později výraznou osobnost Pražského jara a typického příslušníka budovatelské generace Otu Šika, kterému v koncentračním táboře Mauthausen zachránilo život, že přes něho byly na skládce nahrnuty mrtvoly a Němci ho pokládali také za mrtvého.[1] V pamětech prof. Václava Černého najdeme charakteristiku této generace ve vztahu ke vzdělání. Václav Černý ji srovnává se svou generací a říká, že hlad po vzdělání (nemyslí se zde po diplomu) byl neuvěřitelný a nesouměřitelný s žádnou jinou generací.[2]

V době, kdy budovatelská generace byla mládeží, sociologie v Československu neexistovala a ani sociologické empirické výzkumy v Československu se nekonaly, protože po vzoru Sovětského svazu byla sociologie prohlášena za buržoazní pavědu a z akademického života byla vyloučena. Proto neexistují validní sociologické empirické poznatky o této generaci a musíme se spokojit z jinými zdroji poznání této generace, např. z umění (literatura, film, rozhlas, později televize, tisk). Známou generační výpovědí je např. dílo Milana Kundery, a především román Žert.

Již první republika byla značně levicová a socialistické myšlenky byly považovány za zcela legitimní. Levici a socializmus nereprezentovala pouze předválečná KSČ, která byla radikální krajní levicí, ale i další strany, a především umělecká fronta. Konec konců i T.G.Masaryk byl poslancem v Rakousko-Uherském parlamentu za sociální demokracii a Eduard Beneš byl předválečný i poválečný národní socialista. Hlavní ideje T. G. Masaryka byla otázka sociální,[3] demokracie, humanizmus[4], vlastenectví a niterná spiritualita.

Po Mnichovské smlouvě a emigraci Eduarda Beneše vznikl nakrátko zvláštní útvar, kterému říkáme Druhá republika. Některými parametry připomíná naši současnost. Nikdy nevyhřezl v české společnosti napovrch antisemitizmus tak, jako v druhé republice Terčem útoků byli židé, komunisté, T. G. Masaryk, Eduard Beneš a stoupenci masarykovské demokracie.

Mezinárodní zrada západních demokracií, dětství v patologické druhé republice, protektorát, osvobození Rudou armádou a plán komunistů na novou společnost, to jsou základní stavební kameny, které utvářely „budovatelskou“ generaci. Pochopitelně, že generace byla strukturována podle řady sociálních znaků, včetně sociálního statusu rodiny.  Mimo hlavní generační proud byli např. studenti, kteří v rámci změny vlády v únoru 1948 šli demonstrovat na Hradčanské náměstí a žádali přijetí prezidentem E. Benešem.

Pak zde máme specifickou sociální vrstvu, jejímž atributem je schopnost adaptovat se na jakoukoliv ideologii a jakýkoliv stav společnosti. Tato vrstva extrémně adaptabilních a hodnotově zakotvených mimo mravní a duchovní hodnoty, existuje sice v odlišné míře, ale v každé generaci. V jednom sociálním časovém bodě je v podstatě nemožné příslušníky této vrstvy rozlišit. Teprve při komparaci chování v různých časových bodech, různého vývoje společnosti je lze identifikovat. Samozřejmě, že tento fenomén je nejvýraznější při prudkých změnách ve společnosti (po únoru, po srpnu, po listopadu). Typická je pro ně snaha vždy se prodrat do čela bez ohledu jaké hodnoty, názory, ideologii čelo zastává. Své změněné chování a ztotožňování s různou ideologií a s různými politickými proudy a stranami, často postavenými na protichůdné ideologii, vysvětlují svým vývojem, anebo že byli pod tlakem. Ovšem osobním politickým vývojem se obtížně vysvětluje chování soukromého charakteru.

Tak jako marginální složkou budovatelské generace, co se týče počtu, byly jedinci, kteří prošli koncentráky, či byli jinak vězněni nacistickým režimem, přičemž jejich politický a ideový vliv v rámci generace byl výraznější, než by odpovídal jejich počtu, podobně tomu bylo i s jedinci, kteří byli obětí politických represí v padesátých letech. Koncem padesátých let a v šedesátých letech se vraceli z kriminálu (J. Smrkovský, E. Goldstücker, G. Husák, P. Kavan, Josef Pavel …) a vstupovali do veřejného života. Také ve veřejném, společenském a později i politickém životě přesahoval jejich   vliv v rámci generace jejich početní zastoupení.

Budovatelská generace byla mimořádně společensky angažovaná a aktivní. Do zásadních společenských událostí vstoupila v každé ze tří životních fází generace; v mládí to byl únor 1948, ve střední fázi Pražské jaro a jako stará generace Listopad 1989. Vývoj po těchto událostech byl pro budovatelskou generaci vždy zklamáním.

Od počátku nastartování společenských procesů, které měly společnost dovést k socializmu a k sociálně spravedlivé společnosti se příslušníci budovatelské generace v různé míře osobně setkávali a potýkali s jevy a procesy, které byly s programem a vizí socializmu neslučitelné. Rejstřík těchto represivních jevů byl široký, od poprav až k drobné byrokratické šikaně stranických aparátů.

Při přechodu budovatelské generace od stalinizmu k reformám a po srpnové okupaci k odchodu z KSČ a k disidentství je třeba připomenout vedle autentického osobního politického vývoje také generační segment, který charakterizuji jako extrémně adaptabilní. Jedinci této skupiny, sociálně a politicky inteligentní, prognózovali společenský vývoj od stalinizmu k reformám a účelově se prosazovali do popředí tohoto vývoje. Neočekávali však skokovou změnu mocenské situace, kdy během jedné noci prostřednictvím okupační armády se zcela změnila politická situace. Obrat byl tak prudký, že ne všem, kteří chtěli, se podařilo změnit politickou pozici, resp. uspět v přijetí této politické pozice novou normalizační mocí.

Proto v sedmdesátých letech v budovatelské generaci, mezi částí generace, která autenticky usilovala o „socializmus s lidskou tváří“, a situace byla pro ně především společenskou tragédií (Mlynář, Polreich, Procházková, Petránek) najdeme také skupinu adaptabilních, pro něž byla srpnová okupace především osobní tragédií, protože rychlost změny jim neumožnila se přesunout na vítěznou stranu, a oni zůstali na straně poražených. Obě tyto skupiny se prolínaly v chartě a v disentu. Aktivity v disentu pro ně byly výhodnější než anonymita mimo moc a prosperitu, na kterou byli celý život zvyklí. V jejich chování se prolínala spolupráce s STB a štědré financování ze západních zdrojů. Uvedené dvě skupiny se odlišovaly i chováním po listopadu 1989. Obvykle oni, nebo jejich děti, stejně jako vysocí nomenklaturní straničtí funkcionáři, získali po listopadu velké majetky. Při reflektování této generace je třeba si uvědomit pod stejnou nálepkou stalinistů dva odlišné typy osobností a vnitřně politického zakotvení. Jedna skupina obsahuje autentické jedince, jejichž osobní politický vývoj je důsledkem syntézy vzdělanostního růstu a intelektuálního vývoje v reakci na společenský vývoj. Druhá skupina pouze rozvíjí své kompetence na cokoliv se adaptovat a prosadit se. Z hlediska svého vývoje svůj život promrhává.

Vizitkou této generace pro historii je zázračný úspěch Československa na první světové výstavě po 2. světové válce Expo 58[5], kde se v žebříčku národů umístila na 1. místě před USA a SSSR.  N tomto úspěchu se podílela především budovatelská generace.

Při pohledech na poválečnou historii se setkáváme s faktografickým popisem, kritikou, ale s malou snahou o vhled do tehdejší společnosti a do procesů utvářejících společenskou změnu a tehdejší společnost, s malou snahou to, co se dělo, pochopit a vysvětlit. Z „totality“ společenské skutečnosti jsou preparovány pouze negativní jevy a události a z nich se vytváří ideologický konstrukt odpovídající politické objednávce, ale zásadně rozporný od objektivní minulosti. Naprosto se v tomto konstruktu potvrzuje, že objektivní minulost a historický pohled jsou dvě odlišné věci. Na formování falešného konstruktu se jednoznačně podílejí „kariérní historici“, protože mimo paradigma umělého konstruktu minulosti se nemůže historik uživit.

Reformní generace

Není obvyklé, aby se dvě po sobě jdoucí generace shodovaly ve společenském směřování, tak jako tomu bylo u budovatelské a reformní generace. Reformní generace oproti budovatelské neměla přímý zážitek událostí, které předcházely protektorátu, druhé světové války, osvobození a poválečných událostí.

Jako děti prožívaly padesátá léta a silný ideový a ideologický tlak, který v generačním vědomí vytvářel určitou vizi společnosti, která byla plná ideálů a mravních a duchovních hodnot. Při svém sociálním zrání a socializaci postupně reflektovaly společenskou realitu, která byla v rozporu s touto vizí, plnou ideálů a mravních a duchovních hodnot. Osou jejich generačního vědomí byl rozpor mezi touto vizí a ideálem na jedné straně a společenskou realitou na straně druhé. Současně je však třeba přiznat, že i společenská realita se proměňovala ve směru nastolené společenské vize. Je určitým paradoxem, že generací prožívaný rozpor měl do určité míry východisko v již uskutečněných prvcích společenského projektu. Z pozice již změněné společenské skutečnosti byly reflektovány ve společnosti jevy a události, které byly v rozporu s proklamovanou vizí společnosti. To souvisí především s kulturou a zvláště uměním, které prožívalo zlatou éru. To se týká nejen filmu, které bylo na vrcholu světového zájmu svou novou českou vlnou, tvořenou mladými absolventy filmové fakulty, s prestiží jedné z nejlepších filmových škol na světě a vynikajícími tvůrci střední a starší generace. Není náhodou, že po vzniku vysokoškolského filmového klubu v roce 1967, se tento klub stal během několika týdnů největším filmovým klubem v republice. Promítaly se zde nejen filmy, ale i vedly diskuse ke společenským a politickým tématům v předjaří Pražského jara. Filmová tvorba nacházela témata v aktuálních společenských problémech a problémech tehdejšího člověka a v jeho prožívaných rozporech a podávala je avantgardní formou. Také publicistika prožívala zlatou éru, která se již nikdy neopakovala.

Význačnou roli v životě společnosti a formování transformační generace hrála také literatura, která se tak stávala součástí života společnosti. Výborná díla Milana Kundery, Josefa Škvoreckého, Bohumila Hrabala, Oty Pavla a celé řady dalších autorů se stávala podnětem k zamyšlení a směrovala jedince i generaci. Průnikem mezi světem literatury a společností se stala liblická konference o Kafkovi, uspořádaná Eduardem Goldstückerem. Tato událost se stala ve společnosti podnětem k vlně zájmu o dílo Franze Kafky. Zvláště mladá generace se vracela k dílu Franze Kafky, jehož reflexe společnosti se nejen pro mladou generaci stala živou vyzdvihováním absurdity v životě člověka a společnosti. Dílo Franze Kafky souznělo se zájmem mladé generace o existencionalizmus literární i filozofický (Sartre, Camus).

Také poezie, např. v díle Vladimíra Holana měla světovou úroveň. Poezie nejen vycházela ve statisícových nákladech, ale také byla mládeží masově čtena. To jsou samozřejmě pouze dva druhy umění, ovšem mimořádný rozmach se odehrával v celé kultuře.

Šedesátá léta byla specifická mimořádnou rolí kultury v životě společnosti. A hlavním tvůrčím subjektem byla střední generace. Určitý segment mladé generace (mládeže), který lze nazvat podle některých charakteristik elitou generace, byl výrazněji formován kulturou oproti jiným generacím. To považuji za specifikum reformní generace. Z toho také vyplývá ojedinělý souladný mezigenerační vztah mezi budovatelskou a reformní generací, který posiloval ve společnosti tlak na společenské změny ve směru reforem.

„Elitou“ reformní generace a předvojem Pražského jara bylo studentské hnutí, které ještě před IV. sjezdem spisovatelů, který se konal v červnu 1967, nastolovalo závažná společenská témata a usilovalo o otevřený prostor k celospolečenské diskusi.

Srpnová okupace vojsky Varšavské smlouvy byla šokem pro všechny generace, ale pro každou generaci okupace znamenala něco poněkud jiného. Reformní generace, která se utvářela v kulturně exkluzivním prostředí a ve společenské atmosféře příznivé pro společenské změny, se během roku, po prověrkách a řadě změn, ocitla v jiné společnosti, na níž nebyla socializována a připravena. Ocitla se ve stavu jakési sociální hibernace a do značné míry byl tak její generační potenciál nenaplněn. I po změněných společenských podmínkách v roce 1989 se uplatnily spíše jedinci z této generace než celá generace. A to ještě řada těchto jedinců, kteří se prosadili, se vrátila z emigrace (Karel Kovanda, předseda Rady bezpečnosti OSN, představitel u NATO; Jan Kavan, předseda Valného shromáždění OSN, ministr zahraničí ČR).

Současná propaganda, usilující pod vedením BIS[6] o korekci českých dějin, se snaží realitu šedesátých let a Pražské jaro překrýt vlastní interpretací, což je možné i vzhledem k tomu, že již ani rodiče současné mládeže nemají osobní zkušenosti z těchto událostí. U mnoha vysokoškolských studentů, pokud vůbec mají nějaký názor, je běžný názor, že v šedesátých letech a v Pražském jaru, šlo o hnutí nekomunistů proti komunistům a proti socializmu. Studenti se prý dožadovali životního stylu jako studenti na západě, přičemž na západě probíhaly v té době revolty pod heslem 3M; Marx – Mao Ce-Tung – Marcus a protesty proti vietnamské válce. V čele reforem šedesátých let a Pražského jara však byli komunisté a v té době také vznikl pojem reformní komunista. Rozpor či konflikt nebyl na ose komunisté – bezpartijní, ale mezi reformními komunisty a většinou bezpartijních na jedné straně a mezi konzervativními komunisty, kteří bránili reformám na straně druhé. Reformy nesměřovaly proti socializmu, ale naopak proti jeho deformacím a pro návrat k jeho podstatě.

Normalizační generace procházela sociálním věkem mládeže v normalizačních letech, v období mezi léty 1969 a 1989, které při shodných základních společenských charakteristikách, obsahuje také určité diference mezi společenskou situací v první polovině sedmdesátých let a druhé polovině let osmdesátých.  V současnosti se při charakteristikách a reflexi posrpnové československé společnosti běžné opomíjí, že nešlo o suverénní stát, ale o okupovanou zemi, o které politická reprezentace SSSR sama hovořila jako o zemi s omezenou suverenitou. Situace ve společnosti nebyla primárně odvozena od rozhodování československých politických a státních orgánů, ale od politbyra KSSS. Teprve druhotně československé orgány tato rozhodnutí převáděla do československé společnosti.

Proto byla situace v první polovině let sedmdesátých jiná než v druhé polovině let osmdesátých. Zpočátku sedmdesátých let byli českoslovenští politici pod tlakem sovětského politbyra, které vidělo v reformách Pražského jara nebezpečí, a v důsledku toho vojensky obsadilo Československo. Ovšem část vedení KSČ se s tímto hodnocením Pražského jara ztotožňovala, a proto sovětské politické požadavky plnila s osobním přesvědčením.

Situace se změnila s nástupem M. S. Gorbačova na místo generálního tajemníka KSSS. On, a postupně měněné stranické a státní mocenské orgány SSSR, opouštěly politiku brežněvovského vedení a nahrazovaly ji politikou známou pod hesly „přestavba a glasnost“.  A situace se obrátila, československé orgány konzervativně zastávaly brežněvovskou politiku oproti aktuálním sovětským politickým orgánům. Gorbačovské vedení a jeho zpravodajské služby opouštěly československé oficiální státní a stranické vedení až v „hořkém konci „normalizátorů“ s nimi odmítal M. S. Gorbačov a jeho vedení jednat a komunikovat. Novou politiku připravovali Sověti s disidenty a s československými a západními zpravodajskými službami (Žáček, 2013, Polreich  2009, Sak 2019), s nimiž uskutečnili listopadový převrat[7].

To vše vytvářelo v druhé polovině osmdesátých let specifickou atmosféru, kdy politické procesy měly několikerou tvář či několik dimenzí. Politici i politické orgány prováděly politiku navenek pro veřejnost, pro stranickou veřejnost a svou osobní politiku. V této atmosféře, kterou mládež racionálně nechápala, ale emocionálně – intuitivně vnímala, se dotvářela její generační podoba.

Od šedesátých let se do proudu opouštění města postupně přidávalo chalupaření, které mělo ve velké míře rodinný charakter.  Po roce 1989 byla tendence fenomén chalupaření vysvětlovat politicko-ideologicky jako útěk před normalizační politikou. Ojedinělý český fenomén „chalupaření“ je však důsledkem souběhu řady společenských jevů. Opuštěné chalupy v Sudetech, poválečná industrializace a s ní spojená urbanizace (přesun populace do měst a tím uvolnění chalup na venkově), zrušení práce v sobotu a postupná motorizace, a z ní vyplývající větší dostupnost venkova. Ideologickou tezi chalupaření popírá i vývoj v devadesátých letech, protože fenomén chalupaření nepoklesl a chalupy se neprodávaly. Naopak až do současnosti existuje u koupě a prodeje chalup převis poptávky nad nabídkou. Pokud jsou všechny formy návratu do přírody (trampování, chalupaření, chataření) únikem před něčím, tak je to únik před průmyslovou a urbanizovanou společností. Část normalizační generace dětství prožívala také chalupařením a chatařením, část generace v mládí trampovalo.

V posledních třiceti letech jsou mediálně předváděni jako reprezentanti normalizační generace mládeže rockeři, kteří vyprávějí o svých potížích s dlouhými vlasy, za které je policie pronásledovala a vychloubají se svým špatným školním prospěchem. Někteří dokonce říkají, že špatnými známkami bojovali proti „komunizmu“. Ovšem jedná se o jednu skupinu, rozhodně ne největší, v rámci normalizační generace. Součástí generace, byla také mládež, která studovala náročné obory na vysokých školách, a dlouhé vlasy pro ně zdaleka nebyly to nejdůležitější v životě. Někteří(é) z normalizační generace nostalgicky vzpomínají na spartakiády, kterých se aktivně zúčastnili. Je zdánlivým paradoxem, že nejvyšší pozice ve státě zaujímají v současnosti nejen předlistopadoví členové KSČ, ale také agenti STB a příslušnici zpravodajských služeb.

Normalizační generace byla formována společenskou realitou v několika stupních. Objektivizovaného (materializovaného) sociálního času. První stupeň představoval společnost formovanou po druhé světové válce. Tento stupeň se projevoval vybudovanými systémy, institucemi, infrastrukturou (zdravotnictví, školství, energetika, vodní hospodářství; pitná voda, přehrady, dopravní infrastruktura, systém státně provozované kultury-divadelnictví, film, hudba atd.).

Druhý stupeň přinášel modifikaci obecnějších předchozích společenských procesů prostřednictvím normalizace, jejíž procesy, znamenaly regresy před šedesátá léta, především negací socialistických hodnot a idejí a jejich nahrazení tzv.“gulášovým socializmem“. S tím se obtížně vyrovnávala značná část předválečných komunistů, z níž mnozí z KSČ odcházeli. Na vědecké radě Univerzity Karlovy, která se konala krátce po zásahu proti demonstrujícím k 1. výročí srpnové okupace, děkan FF UK prof. Jaroslav Kladiva, vězeň z Mauthausenu, se ostře vymezil k normalizaci a chování státních a stranických orgánů přirovnal k nacizmu.

Třetí stupeň přinášel aktualizaci a zvláštní směs přestavbové politiky, prosazované ze Sovětského svazu, jejího konzervativního zadržování československými aktéry srpnové okupace a normalizace a temných aktivit konaných v zákulisí.

Sociálním generačním obsahem jsou „sociální sedimenty“ všech časově odlišných, ale návazných stupňů. Proto nás u této generace může překvapit rozporné jednání, které je způsobeno strukturovanou socializací. To je specifika normalizační generace. V počátcích sedmdesátých let šlo o lámání charakterů a masovou destrukci profesních kariér. Následně ve společnosti dominovaly adaptační mechanizmy, konformita a absence sociálních, morálních a duchovních hodnot. Ideje socializmu byly směněny za gulášový socializmus, který se stal také generační výbavou mládeže. Normalizace tedy nezničila pouze statisíce profesních kariér, ale také zdiskreditovala vizi socialistické společnosti. S podporou antikomunistické propagandy ovládla velkou část společnosti myšlenka, že srpnová okupace a normalizace jsou imanentní socializmu, přičemž naopak, jsou s ním v zásadním rozporu. Konzumní polistopadová společnost tak mohla plynule navázat na gulášový socializmus a jeho hodnoty. Generační charakteristikou normalizační generace se stal pragmatizmus a sociální adaptabilita. Tyto její generační atributy můžeme rozpoznávat u této generace i v současnosti, kdy zaujímá ve společnosti klíčové pozice.

Transformační generace je specifická svou socializací a sociálním zráním jejích členů ve dvou společensko politických systémech. Uvedené procesy začínaly v „reálném socializmu“ a následně pokračovaly v devadesátých letech v důsledku zásadní a „bleskové“ společenské transformace v tvrdých a až kriminálních počátcích kapitalizmu.  Zatímco předchozí generace měly socializaci ve fázi sociálního věku mládeže za sebou, a s procesy devadesátých let se střetávaly již generačně zformované, tedy u nich probíhala jakási resocializace. Následná generace procházela generačním formováním již ve startujícím kapitalizmu, v socializaci transformační generace docházelo ke střetávání dvou systémů, s jejich dílčími procesy a sociálními jevy. Mládež je nejsensitivnější složkou společnosti, nejcitlivěji vnímá společenské změny, inovace a reaguje na ně. Mládež devadesátých let tedy nejcitlivěji prožívala sociálně ekonomický obsah devadesátých let, který jí formoval jako generaci, jako společenský subjekt, který se choval odlišně od ostatních generací. Transformační generace se tak stala sociálním médiem přenosu nové společenské skutečnosti do budoucnosti. Společenské dění se promítalo sociálním zráním a socializací do subjektivity jedince a do subjektu generace. Tyto subjektivity následně modifikovaly sociáono, novou sociální skutečnost. Srovnáme-li charakteristiky mládeže osmdesátých let a mládeže z počátku tisíciletí vidíme výrazně rozdíly. K těmto rozdílům došlo v devadesátých letech a udály se v sociálním věku mládeže transformační generace. Mládež devadesátých převedla společnost do „budoucnosti“.

Tato její společenská funkce je patrná např. na vývoji hodnotové orientace.[8]

Respondenti se k hodnotě vyjadřovali pomocí pětistupňové škály, 1-nejmenší význam, 5-největší význam. Index vyjadřuje průměr hodnoty v daném roce (Sak, 2000).

Uvedený poznatek je patrný z dvou typů komparace. Jednak se jedná o komparaci generací ve fázi mládeže a dále o komparaci generací souběžně existujících ve společnosti v odlišných životních fázích, tedy generace mládeže, střední generace a staré generace. Nejvyšší citlivost na změny a nejvyšší připravenost se adaptovat na probíhající změny způsobily nejradikálnější změny hodnot, souvisejících se společenskou transformací u mládeže. Ve srovnání s předchozí generací mládeže i se souběžnými generacemi střední a staré, které se formovaly v jiných společenských podmínkách, u transformační generace došlo k valorizaci hodnoty majetku a devalorizaci sociálních hodnot. Tato generace přinesla do společnosti modifikované hodnotové preference a ve smyslu hodnotové orientace této generace se od devadesátých let vyvíjí hodnoty české společnosti.[9] Empirická data umožnila analýzu, která přinesla poznatek, že mládež osmdesátých let, v devadesátých letech střední generace, se od hodnot mládeže devadesátých let více odlišovala jako mládež a jako střední generace se její hodnotové orientace posouvaly směrem k hodnotovým preferencím transformační generace.

Transformační generace se formovala v historicky výjimečné situaci devadesátých let, v nichž došlo k souběhu transformace politického systému, vstupu do NATO, přistupování do EU, rozbití Československa, k ekonomické transformaci a k počátku digitalizace.

Další parametr ukazující funkci transformační generace převodu společnosti do „budoucnosti“ je komputerizace a digitalizace společnosti. Porovnáme-li komputerizaci a digitalizaci mládeže a společnosti koncem osmdesátých let a koncem devadesátých let, ocitáme se v jiném věku.

Ač na základní škole při školní docházce transformační generace nebyl vyučován žádný předmět, který by souvisel s využíváním počítače, postupně na střední a vysoké škole se počítačová gramotnost již předpokládala. Tato generace se také stala výrazným subjektem kybernetizace společnosti. Bylo to díky té části generace, která v osmdesátých letech jako děti navštěvovala kroužky a Domy dětí a pionýrů, kde si spontánně osvojovala počítačovou gramotnost a v procesu generační inverze ji v devadesátých letech předávala rodičům a prarodičům a implementovala do společnosti.

Index je průměrem třístupňové škály. 1- nevlastním počítač a nemám ho k dispozici, 2 – nevlastním počítač, ale mám ho k dispozici, 3 – vlastním a disponuji počítačem  (Sak, 2004).

Ve věku mládeže se transformační generace připodobňovala jedním jevem budovatelské generaci, a sice svou ideologičností. Budovatelská generace ve fázi mládeže neměla a nemohla mít žádné reálné zkušenosti se socialistickou společností, a proto byla silně navázána na ideologii. To se opakovalo s transformační generací a s ideologií a kapitalizmem, s nímž neměla tato generace také žádné reálné zkušenosti, zatímco podobu socializmu poznala v podobě tak zvaného „reálného socializmu“, což byla pod vlivem mocenských zájmů zdeformovaná podoba socializmu. Navíc tato podoba, kterou měli na svědomí sovětští politici, byla od poloviny osmdesátých let vrcholnými sovětskými politiky diskreditována. S tímto „koktejlem reality“ a jeho reflexe se mládež druhé poloviny osmdesátých let setkávala a srovnávala ho s propagandistickou podobou kapitalizmu. Vycházejíce z ideologie, docházelo k takovým excesům, jako vysokoškolskými studenty vyžadované placení školného. To, že to neprosadili je systémová výhoda současných absolventů, např. medicíny[10], kteří zadarmo vystudují, odejdou do západních medicínských zařízení, v nichž konkurují absolventům západních vysokých škol, kteří jsou v důsledku školného celoživotně zadluženi.

Pochopitelně, že tato ideologická „mája“ nemůže v konfrontaci s realitou vydržet, a tak jedinci se schopností kritického myšlení a analýzy v životní fázi střední generace své představy a názory korigovali.

V rámci transformační generace docházelo také k ideově duchovnímu profilování. Zpočátku devadesátých let lze říci, že mládež byla do značné míry duchovně a ideově profilována, ale v průběhu devadesátých let, v souladu s vývojem hodnotových preferencí, došlo k propadu všech náboženských, duchovních a politicko-ideových směrů. Ne tedy posun od jednoho směru k jinému, ale pokles významu veškerých idejí a hodnot. Na základě poklesu až vytěsnění všech směrů můžeme vyvodit zobecňující závěr, že došlo k poklesu až vytěsnění všech sociálních, morálních a duchovních hodnot a idejí, což je jedna z charakteristik transformační generace a jejích příslušníků. Prázdné místo v osobnosti příslušníka transformační generace nahradil majetek, konzumerizmus a hédonizmus.

Další generace již navazovaly na tuto pokleslou úroveň duchovních, náboženských a politicko ideových směrů. Formování životních scénářů a životního stylu již probíhalo na bázi konzumerizmu, pragmatizmu a hédonizmu.

Další zásadní změna proběhla v oblasti kultury a četby. Od počátku devadesátých let do konce devadesátých let došlo k radikálnímu poklesu četby. Tento pokles jsme ve výzkumech zaznamenali jak z hlediska počtu přečtených knih, tak i objemu času věnovaného četbě. Pokles četby je především důsledkem nástupu masové kultury v podobě komerčních televizí, bulvárního tisku a informačních technologií, včetně internetu. Opět, další generace již jen pokračovaly v nastoupeném trendu a četba neustálé klesá. Občas můžeme číst pozitivní hodnocení četby. Tato hodnocení jsou objektivní, pokud vycházejí z mezinárodní komparace, protože skutečně ve srovnání s jinými zeměmi[11] situace četby mezi českou mladou generací  je relativně dobrá. Ovšem propad je při komparaci v čase.

(Sak, 2004)

Transformační generace také vnesla do české společnosti drogy. Samozřejmě, že drogy existovaly i před transformační generací. Za první republiky byly drogy oblíbené mezi některými umělci, a i v normalizaci se mezi mládeži vyskytovala konzumace drog. Šlo především o pervitin, který se vyráběl po domácku a užíval hlavně v Praze a v severních Čechách. Šlo však řádově o stovky, maximálně tisíce uživatelů. V osmdesátých letech nelze proto hovořit o masovém propojení mládeže a drog. Počátkem devadesátých let mezinárodní narkomafie vytvořila drogovou cestu přes Československo a z této cesty šly drogy v první polovině devadesátých postupně k teenagerům a v druhé polovině devadesátých let se drogoví dealeři dokonce zaměřili na děti. Koncem devadesátých let již 40 % patnáctiletých mělo zkušenosti s drogami (Sak, 2000)

Transformační generace také zvýšila konzumaci alkoholu a tabakismus (kouření). Pochopitelně, že i v těchto jevech další generace navázaly na transformační generaci a to, co se ve společnosti jevilo v devadesátých letech jako nenormální, deviantní, je dnes ve společnosti hlavním proudem. To vše ukazuje, že generace si skutečně zaslouží název transformační, protože právě tato generace provedla sociální transformaci a další generace již na tento sociální stav navazovaly.

Kybergenerace

Kybergenerace navazuje na stav, který navodila transformační generace. Ta se musela aktivně, nesystémově a pracně seznamovat s výpočetní technikou a získávat počítačovou gramotnost. Kybergenerace již vstoupila do stavu, kdy se informatika vyučovala na školách. Počítače a další informační technologie byly o několik generací vyspělejší a jejich učitelé byli v mnohém kvalifikovanější než před deseti lety. Velká část generace se proto ponořila do kyberprostoru a nikdo z této generace se již bez přístupu k počítači neobešel. Jedinci, kteří nedisponovali informační technologií se  ocitali se na okraji společnosti a mladé generace.

Propojení generace a informačních technologií mělo své sociální a kulturní důsledky. Na hranicích mezi generacemi transformační a kybergenerací došlo ke změně epochy, věk gramotné kultury se změnil ve věk  kyberkultury. Zatímco v minulosti k takovým proměnám docházelo po generace, tato změna se udála v rozmezí jedné generace. Transformační generace představuje dynamiku procesů, které ke změně epochy vedly, kybergenerace reprezentuje dovršení události. Z hlediska historického a sociálního času téměř v jediném okamžiku stará generace reprezentuje vrchol gramotné kultury, s minimálním vstupem do kyberkultury, a mladá generace prudce opouští svět literatury (gramotnou kulturu) a je nositelem kyberkultury.

Mezi starou a mladou generací tak vzniká kolem roku 2000 hluboká propast. Generace si jsou nejen odcizeny, ale mladá generace vnímá starou generaci s despektem, a to nejen proto, že nedisponuje počítačem a počítačovou gramotností, ale i v důsledku mediální propagandy, která staré generaci dává vizitku těch, co žili v „komunizmu“ a jsou proto deformovaní (a snad i méněcenní). Zatímco budovatelská a reformní generace měly k sobě mimořádně blízko, tak naopak kybergenerace a staré generace (budovatelská) jsou si vzdálené jako žádné jiné generace v minulosti. Od roku 2000 tato propast postupně mizí zapojováním staré generace do kyberkultury. Způsobují to dva procesy; demografický, v němž na jedné straně umírají nejstarší ročníky počítačově negramotné, a na druhé straně do staré generace vstupují mladší ročníky ze střední generace, již se znalostí informačních technologií. Druhý proces představuje osvojování si počítačové gramotnosti a počítačové disponibility samotnými seniory.

To nejsou jen teoretické konstrukty, ale pomocí indikátorů a empirických poznatků je tato teorie potvrzena. Následující graf ukazuje prostřednictvím dvou znaků: vlastnictví knihovny s více než 200 svazky a vlastnictví počítače, tedy materiální základny gramotné kultury a kyberkultury, zásadní proměnu situace v rozpětí několika málo let.

(Sak, 2004)

(Sak, 2004)

(Sak, 2012)

Kybergenerace představuje zlom v kontinuitě generací. Do této generace šlo o generace v rámci epochy gramotné kultury, od této generace se jedná o články řetězce generací v epoše

kyberkultury. Srovnávat generace bez reflexe tohoto zásadního zakotvení je problematické.

Na předchozích dvou grafech ukazuji přerod z gramotné kultury do kyberkultury. Jeden graf postihuje dynamiku poklesu času věnovaného četbě, druhý graf dynamiku růstu disponibility internetem, tedy základním atributem kyberkultury.

Černý V. Paměti. Brno:Atlantis.

Masaryk, T. G. Otázka sociální I., II.,Praha: Čin, 1936.

Masaryk, T. G. Ideály humanitní. Praha: Melantrich, 1968.

Šik, O. Jarní probuzení a skutečnost. Praha: Mladá fronta,1990.

[1] Šik, O. Jarní probuzení a skutečnost. Praha: Mladá fronta,1990.

[2] Černý V. Paměti. Brno: Atlantis.

[3] Masaryk, T. G. Otázka sociální I., II., Praha: Čin, 1936.

[4] Masaryk, T. G. Ideály humanitní. Praha: Melantrich, 1968.

[5] Na úspěchu se významně podílel tehdejší ministr školství a kultury František Kahuda, který umožnil práci na světové výstavě nejlepším tvůrcům bez ohledu na kádrové limity.

[6] Výroční zpráva Bezpečnostní informační služby za rok 2017. Přístupné z: https://www.bis.cz/public/site/bis.cz/content/vyrocni-zpravy/2017-vz-cz.pdf

[7] Sak, P. 17.11.1989: mýtus a realita.

[8] Komparace byla možná díky časové řadě sedmi výzkumů, jejichž tématem byly i hodnoty. Výzkumy jsem prováděl stejnou metodikou a na stejně definovaném základním souboru od počátku osmdesátých let až do roku 2011.

[9] Dokonce když opustíme generační komparaci a srovnáme hodnotové preference specifické skupiny – mladistvých delikventů s vývojem hodnot české společnosti, lze říci, že mladiství delikventi jsou hodnotovou avantgardou, jak pro celek mládeže, tak pro českou společnost (Sak, 2000). Data jsou výsledkem několikaletého vědecko výzkumného grantu ministerstva vnitra, jehož jsem byl řešitelem.

[10] V roce 2019 ihned po promoci odešlo na západ 20 % absolventů medicíny a odliv pokračoval i nadále.

[11] Zvláště se zeměmi s vysokým podílem negramotné populace.