Uplynul rok od započetí teroristické akce hnutí Hamás vůči Izraeli v Pásmu Gazy. Mezitím se ovšem konflikt rozhořel také na severu od Izraele, totiž v Libanonu (a rozjíždí se válka Izraele proti Íránu). Konflikt v Libanonu má na svědomí hnutí Hizballáh, které s Hamásem sdílí stejné cíle, totiž zbavit nejen Palestinu a oblast dávného Kanaánu, ale doslova celý svět židů. Pro pochopení problému je třeba předestřít si základní informace, a to ze současnosti, tak z minulosti.
Současným vůdcem Hamásu je někdejší zakladatel jeho ozbrojené sekce Jahjá Sinvár. Nastoupil do funkce skoro přesně dva měsíce před oním napadením Izraele, v loňském létě, což odstartovalo další z mnoha válek na tomto území. Sinvárův život byl už od mládí lemován zločiny a pobyty ve vězení. Ten nejdelší trval 22 let a byl trestem za únos a zabití dvou izraelských vojáků a vraždu čtyř Palestinců, které podezříval ze spolupráce s Izraelem. Z vězení se dostal, navzdory vyměřenému čtyřnásobnému doživotnímu trestu, v rámci výměny palestinských vězňů v roce 2011 za vojáka Izraelských obranných sil Gil’ada Šalita, kterého Hamás držel pět let jako rukojmí.
Související příspěvky
O Sinvárově fanatismu dobře vypovídá i tato historka. V roce 2008 byl Sinvárovi zjištěn zhoubný nádor na mozku. Izraelští lékaři mu náročnou operací zachránili život. „Řekla jsem mu, že stát Izrael vyhrál bitvu o jeho život, zachránil ho. A on na to: No a? To je vaše starost. Nejsem vám vděčný,“ uvedla bývalá ředitelka věznice ha-Šaron Betty Lahatová. V roce 2018, už jako zvolený vůdce Hamásu v Pásmu Gazy, prohlásil: „Raději zemřeme jako mučedníci, než abychom zemřeli z útlaku a ponížení“, a dodal: „Jsme připraveni zemřít a desetitisíce lidí zemřou s námi. Současné události jsou nepochybně kamenem do této šílené mozaiky.“
Trocha historie
Palestinsko-izraelský konflikt má dávné kořeny. Jde samozřejmě, formálně vzato, o to, že se zde dva národy přou o historická území Kanaánu, které zhruba odpovídá dnešní Palestině. Kanaán je pojem vyskytující se i v bibli. Ve Starém zákoně se termín Kanaán (hebrejsky Kena’an) používá jednak neutrálně jako označení zaslíbené země, která byla dána Bohem izraelskému národu, jednak negativně jako území obývaná okolními, pohanskými a Izraeli nepřátelskými národy.
Zároveň si toto území nárokovali palestinští Arabové, zejména od první čtvrtiny 20. století, kdy se Velkým muftím v Jeruzalémě stal fanatický odpůrce Židů Amín al-Husajní. Ten představoval nový druh propagátora militantního palestinského arabského nacionalismu, koncept, který zde byl do té doby v té míře neznámý. Arabové totiž historicky do té doby neměli ještě nikdy tak dramaticky výrazné protižidovské názory. Když se Amin dostal k moci, začal kampaň teroru a zastrašování namířeného proti komukoliv, kdo odporoval jeho vládě a jeho metodám. Vyzýval k zabíjení Židů při každé příležitosti, ale stejně tak eliminoval Araby, kteří se mu stavěli na odpor, nebyl ochotný vyjednávat nebo dělat kompromisy. Jsou veřejně známy fotografie a filmové záběry z jeho návštěv u Adolfa Hitlera. Logicky: měli stejného nepřítele – Židy.
Moderní stát Izrael, o jehož vznik usilovalo sionistické hnutí již od konce 19. století, se odvolává na biblickou myšlenku země izraelské, jejíž zaslíbení tvoří jeden z ústředních motivů judaismu po více než tři tisíce let. Po první světové válce ustanovila Společnost národů Britský mandát Palestina s cílem vytvořit „domovinu pro židovský lid“. V roce 1947 Organizace spojených národů schválila rozdělení Mandátu Palestina na dva státy – židovský a arabský. Přestože Liga arabských států tento plán odmítla, Izrael na jeho základě vyhlásil 14. května 1948 nezávislost. Od té doby trvá mezi Izraelem a sousedícími arabskými zeměmi konflikt, který vyústil v několik válek a desetiletí násilí, trvající dodnes.
Pro nás je zajímavou okolností, že hned od počátku bylo jedním z nejaktivnějších podporovatelů i Československo. Dodávalo zbraně do první arabsko-izraelské války (1948-1949), cvičila vojenské specialisty atd. Tato podpora vzala zasvé pod vlivem změn zahraničně politických postojů v Sovětském svazu. Vzpomeňme – pod jmény odsouzených ve Slánského procesu už bylo tučně vyznačeno „židovského původu“. Názorně o tom píše Ota Pavel v povídce Běh Prahou. To jen tak na okraj.
Jak vidí teroristé své pohnutky a cíle
Není třeba chodit pro zdroje daleko. Statut hnutí Hamás obsahuje například tyto pasáže: „Hnutí islámského odporu se rozvinulo v době, v níž se islám vzdálil od každodenního života lidí. Tak došlo k tomu, že soudy se převrátily, pojmy se staly zmatenými a hodnoty se proměnily. Převládá zlo, útlak a temnota se nadouvají, zbabělci se proměnili v tygry. Vlasti jsou ukradeny národům, které byly vyhnány ze svých zemí nebo jsou ponižovány po tváři celé země. Stav pravdy se vytratil a nahradil ho stav zločinnosti. Nic nezůstalo na svém místě, protože když islám zmizí ze scény, všechno upadá. Takové jsou tedy naše pohnutky.“
Zcela explicitně a jednoznačně mluví Statut o otázce šíření islámu i mimo onen původní Kanaán: „Hnutí islámského odporu věří, že palestinská země je zákonitým posvátným dědictvím, islámská země svěřená islámským generacím až do dne vzkříšení. Je nemyslitelné, abychom se vzdali sebemenší její části. Žádný arabský stát ani všechny arabské země společně, žádný král ani president ani všichni králové a presidenti dohromady, žádná organizace ani všechny palestinské nebo arabské organizace dohromady nemají právo nakládat s palestinskou zemí nebo z ní někomu přepouštět nějakou část, protože Palestina je muslimská země svěřená pokolením muslimů až do dne soudu. Kdo by si tedy mohl osobovat právo jednat ve jménu všech islámských pokolení až do dne soudu? To je přikázání islámského zákona (šaría). Totéž pravidlo se vztahuje na každou zemi, kterou muslimové dobyli zbraněmi, protože v době dobytí tyto země muslimové posvětili pro všechny islámské generace až do dne posledního soudu.“
A co si svatí bojovníci džihádu myslí o mírových iniciativách? „Pro řešení palestinského problému není žádný jiný prostředek mimo džihád. Pokud se jedná o různé mezinárodní iniciativy a konference, je to pouze ztrácení času a hra pro děti. Palestinský lid je příliš vznešený na to, aby svěřil svou budoucnost, svá práva a svůj osud do rukou nicoty.“ A dodává: „Mírové iniciativy, tzv. pacifistická řešení, mezinárodní konference, které mají rozřešit palestinský problém, zásadně odporují tomu, več Hnutí islámského odporu věří. Postoupit jakoukoliv část Palestiny ve skutečnosti znamená rezignaci na součást našeho náboženství. Nacionalismus Hnutí islámského odporu je součástí jeho náboženství. Hnutí učí své členy, aby přilnuli k náboženství a pozdvihli Alláhův prapor nad svou vlastí, když vedou svatou válku džihád. Zmíněné mezinárodní konference nejsou ničím jiným než prostředkem, který má uzákonit moc nevěřících nad muslimskými teritorii. A kdypak vlastně nevěřící jednali spravedlivě s pravými věřícími?“
Nový hráč na staré šachovnici
Před pár týdny se rozhořel další konflikt v této zkoušení oblasti, a to válka hnutí Hizballáh proti Izraeli. Kdo vlastně je Hizballáh? Šíitské hnutí, podporované, cvičené a financované Íránem, má sídlo v Libanonu a má tam také silnou vnitropolitickou pozici. Kromě ozbrojených aktivit také realizuje různé vzdělávací a sociální programy a navzdory tomu, že v Libanonu zdaleka není jen muslimské etnikum (je tam vysoké procento křesťanů), Hizballáh byl respektován dlouho jako opora země. Jinak se na věc dívaly západní země (od USA po západní Evropu), které se nerozpakovaly Hizballáh označovat přívlastkem teroristický.
Také Hizballáh hovoří o svých cílech jednoznačně. Manifest Hizballáhu z roku 1985 jednoznačně praví: „Náš boj skončí pouze tehdy, až tento stát (Izrael) bude zničen.“ Dlouholetý vůdce Hizballáhu Hasan Nasralláh svého času v rozhovoru pro Washington Post řekl: „Jsem proti jakémukoliv usmíření s Izraelem. Domnívám se, že jeho přítomnost je protiprávní.“ V prohlášení Hizballáhu z roku 1992 se přímo tvrdí: „Je to otevřená válka až do eliminace Izraele a do smrti posledního Žida na Zemi.“
Kdyby se Hizballáh rozhodl začít likvidační válku s Izraelem, má i dle údajů v našich médiích k dispozici například rakety či střely Falak I (doletí až skoro do izraelské Haify), Fadžr 5 (dolet až k Tel Avivu) a dokonce Scud B-C-D. s doletem až na území Egypta, Saudské Arábie a samozřejmě jižního Izraele. Taky poněkud tuhne úsměv i poslednímu optimistovi.
Nedávno se izraelské armádě podařilo de facto zlikvidovat kompletní nejvyšší vedení Hizballáhu, počínaje právě Nasralláhem až po jeho očekávaného nástupce Nabíla Kaúka. To celé se odehrálo vzápětí po výbuchu tisíců komunikačních přístrojů – pagerů – distribuovaných mezi příslušníky Hizballáhu (ale nejen), což se odehrálo v izraelské režii. Izrael v posledních měsících vůbec výrazně vystupňoval své útoky na libanonském území namířené proti Hizballáhu. Jde, podle oficiálních zdůvodnění, o přímou reakci na červencový útok teroristů na fotbalové hřiště, kde zemřelo více než deset dětí a další byly zraněny. Obětem bylo mezi deseti a dvaceti lety. Na druhou stranu, ona pagerová akce taky nebyla úplně košer. Bylo při ní zraněno či zabito mnoho lidí (i dětí), které s celým konfliktem nemají nic společného.
Poslanec a bývalý diplomat Jiří Kobza, odborník právě na oblast Blízkého a Středního Východu, na jednom zpravodajském webu vyhodnotil situaci těmito slovy: „Zdá se, že na Blízkém Východě vzplál další oheň, a to velice nebezpečný. Nejen samou válečnou podstatou těch událostí, ale také zákulisními vztahy a spojenectvími. Kdo jen trochu vidí do této problematiky, klade si otázku: Jaký vliv může mít nová válka v Libanonu, těžce zkoušené zemi už desítky let, na vývoj konfliktu okolo Gazy? Jak se v budoucnu zachovají šíitští spojenci Hizballáhu, například Írán, a naopak co podnikne sunnitská enkláva, především Saudská Arábie, která, jak se zdá, v poslední době hledá méně konfliktní vztahy k různým stranám geopolitické krize (viz její zájem o členství v BRICSu)? A co na to Turecko? To je nekonečná řada otazníků, jejichž zodpovězení není ani na horizontu. Mezitím zbytečně umírají lidé, páchají se fanatické činy a rozum jako obvykle zůstává za dveřmi v záloze, až nezbude žádná jiná možnost.“
Bojím se, že má pravdu
