V listopadu letošního roku si připomínáme kulaté výročí narození jedné z nejvýznamnějších osobností české osvícenské doby a první fáze našeho národního obrození Františka Martina Pelcla (1734-1801), historika, lingvistu, filozofa, pedagoga a prvního profesora českého jazyka a literatury na pražské univerzitě. Pro přehled o jeho životních osudech a díle zejména historickém si dovoluji odkázat na můj článek i s ukázkami Pelclových pamětí z časů vlády Josefa II. v rámci rubriky Ad fontes webu Kudy z krize (https://www.kudyzkrize.cz/2022/11/11/cesky-osvicenec-ve-sluznach-naroda-a-vlasti/) a nyní se zaměřím detailněji na jeho stěžejní profesní etapu, v níž zastává důležité prvenství českých kulturních dějin.
Po nástupu nového císaře Leopolda II. roku 1790 se začaly objevovat úvahy o zřízení stolice (katedry) českého jazyka na pražské univerzitě. V té době se již čeština vyučovala od tereziánských časů na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě a rovněž na inženýrské a ženijní akademii ve Vídni, neboť právě v armádě byla vzhledem k rostoucímu počtu rekrutů české národnosti znalost českého jazyka u důstojnického sboru naprosto nezbytná. V pozdější době už existovaly dvě katedry, a to na rytířské (někdy také „šlechtické“) akademii ve Vídni, která měla připravovat vzdělané byrokraty aristokratického původu pro nejvyšší úřady monarchie a kde vyučoval známý, často kritizovaný jazykový purista a učitel češtiny budoucího císaře Josefa II., Jan Václav Pohl (jehož mluvnici Grammatica Linguae Bohemicae, oder Die Böhmische Sprach-Kunst z roku 1756, plnou lexikálních novotvarů, nazýval Josef Dobrovský „die unböhmische Grammatik“, tedy nečeská mluvnice). V roce 1775 pak byla založena stolice českého jazyka na vídeňské univerzitě s profesurou, kterou po Pelclově odmítnutí (ten zůstal i přes nabízený vysoký plat raději ve výhodné službě jako hofmistr a knihovník u hraběte Nostice) převzal Josef Valentin Zlobický, jenž tím fakticky založil první bohemistické pracoviště v dějinách a zároveň jako cenzor české a polské literatury i úřední překladatel josefínských dekretů využíval svých známostí v nejvyšších dvorských kruzích ve prospěch českého jazyka a národa (zasloužil se například o udělení koncese vlasteneckému divadlu Bouda v Praze).
Související příspěvky
Ovládat češtinu bylo v době tereziánského a josefínského budování moderního státu potřebné i z hlediska porozumění starým českým listinám a rostoucí potřebě co nejpřesnějších překladů soudobých úředních dokumentů. Úvahy o založení profesury českého jazyka v Praze měly tedy především praktický důvod. Dokládá nám to i důvodová zpráva česko-rakouské dvorské kanceláře z 5. března 1792, kde se doslovně praví: „Je ovšem důležité myslet na vzdělání mužů, kteří by jednou mohli správně překládati staré pomůcky a listiny a uměli nové zákony do různých dialektů českého jazyka nedvojsmyslně překládati. S úpadkem jazyka by těchto mužů ubývalo a tomu se tímto zřízením předchází.“ S tím souvisely také kvalifikační požadavky na nového profesora, který měl podle vyšších úředních představ ovládat nejen běžně mluvený jazyk, ale také se orientovat v české historické mluvnici a lexikologii pro porozumění starým textům administrativní a právní povahy. V dalším kroku nastaly zcela zákonitě tahanice o výši platu a konkrétní náplni práce. V oblasti odměny se musel budoucí pražský vyučující na základě rozhodnutí rakouských dvorských byrokratů s mnohatisícovými příjmy spokojit s částkou 600 zlatých ročně, přestože platy vídeňských profesorů byly v průměru dvojnásobné (i Pelclovi bylo již před léty nabízeno stejné místo ve Vídni za 1200 zlatých). Zato úkolů mu naložili požehnaně. Kromě zpracování co nejdokonalejší české gramatiky, čítanky české literatury a kompletního českého slovníku především výrazů z oblasti administrativní a právní musel být zároveň k dispozici guberniu, kdykoli bude využití jeho služeb uznáno za vhodné (například bezplatné vyhotovení úředního překladu nutné listiny).
Mezitím dne 1. března 1792 náhle zemřel císař Leopold II. a byrokratické řízení ve věci pražské univerzitní katedry českého jazyka a literatury spělo tedy k závěru již za jeho nástupce a syna Františka I., korunovaného českým králem v srpnu téhož roku. Jisté zdržení způsobily radikálně vyostřené poměry v revoluční Francii, která v dubnu vstoupila do války s Rakouskem a v níž právě v době Františkovy korunovace padla monarchie sesazením a následným uvězněním Ludvíka XVI., což způsobilo paniku nejen u vídeňského dvora, ale také nervozitu a nevoli v českých národoveckých kruzích. I přes tyto dramatické mezinárodní události, ovlivňující vnitropolitické dění v habsburské monarchii, vyšel již 18. května 1792 dvorní dekret o zřízení profesury češtiny na Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze s ročním služným ve výši 600 zlatých ze studijního fondu a závazným příslibem být k dispozici guberniu v případě požádání.
Nyní přišla chvíle vybrat správného adepta na tento nový úřad. Výběrové řízení bylo veřejně oznámeno dne 8. června 1792 a v příslušné úřední zprávě se praví: „Od Jeho Královské Milosti nejmilostivěji povoleno jest, aby na zdejších pražských vysokých školách českého jazyka a literatury profesor ustanoven byl, kterýž 600 zlatých každoročního platu vykázáno má. Mimoto také jeho povinnosť bude pokaždé své mínění dáti, když královské gubernium za potřebné uzná, aby tu nebo onu věc, kteráž k jeho úřadu přináleží, dobře vyjádřil a vysvětlil. Kdož by tedy této nové profesury nebo učitelského úřadu dosáhnouti žádal, má se za šest pořád zběhlých týhodnů ode dne 15. tohoto měsíce písemně v královském zemském guberniu přihlásiti.“ Postupně se přihlásili pánové František Jan Tomsa, autor české gramatiky z roku 1782 (ten podal přihlášku již s půlročním předstihem), František Martin Pelcl jako nejstarší ze všech uchazečů, Karel Ignác Thám a jako poslední pak pražský měšťan, teolog a hudební skladatel Jan Rulík. Přestože úřady v takových případech už jen z finančních důvodů (plat a následná penze včetně vdovského důchodu) dávaly přednost mladším uchazečům, byl profesorem zvolen František Martin Pelcl, který na podporu své kandidatury argumentoval tím, že čeština je jeho mateřskou řečí již od dětství, dále pak vydáváním děl české literatury a rozsáhlou tvorbou v oblasti českých dějin. Především je také třeba neopomenout skutečnost, že Pelcla v kandidatuře významně podpořil jeho přítel, rytíř Joseph Anton von Riegger, který měl jako vysoký úředník gubernia tuto služební záležitost na starosti. Logickou otázkou zůstává, proč se konkursu nezúčastnil Josef Dobrovský, který se vzhledem k svému vědeckému zaměření jevil jako zcela ideální kandidát. Neobstojí zde vysvětlení, že byl v té době na cestách do Švédska a Ruska, protože přihlášku mohl podat ještě před odjezdem (jak dokazuje i předčasné podání Tomsovo). Důvodem by mohla být Dobrovského úcta ke staršímu kolegovi, který mu v minulosti několikráte pomohl, a jenž také nyní aktuálně potřeboval vyšší příjem pro zajištění početné rodiny, zatímco Dobrovský neměl bezprostřední finanční motivaci (pobíral stejně jako Pelcl služné u hraběte Nostice ve výši 500 zlatých ročně, což byl v dané době vysoce nadstandardní příjem, a na rozdíl od Pelcla jich užíval pouze pro sebe).
František Martin Pelcl slavnostně zahájil svůj nástup do profesorského úřadu po vytištění dvojjazyčného oznámení jako pozvánky na úvodní přednášku (fotokopii tohoto listu uvádím ve svém článku na Kudy z krize/Ad fontes) dne 13. března 1793 ve velké posluchárně Ferdinandovy koleje (Klementina), a to proslovem Akademische Antrittsrede über den Nutzen und Wichtigkeit der Böhmischen Sprache (Akademická nástupní řeč o užitečnosti a důležitosti české řeči). Prezentování přednášky v němčině bylo nezbytné, protože se jednalo o vyučovací jazyk, navíc bylo třeba počítat i s případnými posluchači jiných národností. Jak sám Pelcl uvádí hned o den později v dopisu svému slovenskému příteli, evangelickému teologovi Juraji Ribayovi, „Češi projevili velkou radost a měl jsem skoro 300 posluchačů, mezi nimi rovněž některé z nejvyšší šlechty.“ Dále bych rád uvedl detailnější pohled do tohoto význačného dokumentu i s příslušnými komentáři.
Františka Martina Pelcla, c. k. veřejného profesora českého jazykozpytu, člena královské České společnosti nauk jakož i královské učené společnosti ve Frankfurtu nad Odrou akademická nástupní řeč o užitečnosti a důležitosti české řeči.
Úvodem zdůrazňuje Pelcl podle dobové zvyklosti důležitost a vážnost svého předmětu. V jeho případě tím více, když se jednalo o nově zavedený obor. Na důkaz pravdivosti svých slov se opírá nejen o práci Josefa Dobrovského, tedy jeho Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur (Dějiny české řeči a literatury, 1792), ale i svého nedávného konkurenta ve výběrovém řízení Jana Rulíka s jeho obranou Sláva a výbornost jazyka českého (1792). Zajímavé je uvedení horních Uher, tedy dnešního Slovenska, jako země se zemským jazykem českým (což odpovídá tamější humanistické a barokní jazykové i kulturní tradici, přetrvávající značnou měrou až do konce 18. století).
Pánové!
Nebude nemístné, promluvím-li slovo o užitečnosti a důležitosti české řeči, dříve než o ní zahájím řádné přednášky. O užitečnosti řeči, která je v Čechách, na Moravě, v horním Slezsku a horních Uhrách jazykem zemským a kterou mluví téměř 6 miliónů lidí. Její dějiny, jak totiž vznikla, jak se utvářela a jak dosáhla dnešní dokonalosti, vypsal nedávno pan abbé Dobrovský a tiskem uvedl ve známost. O její slávě a výtečnosti pojednal také před krátkou dobou pan Rulík a jiní zase vydali její doporučení a obrany.
V další části rozebírá autor nutnost znalosti českého jazyka u jednotlivých vedoucích vrstev a stavů společnosti. Z hlediska hierarchického i praktického začíná panovníkem. Pouze na vysvětlenou: Pod pojmem Nizozemí má Pelcl na mysli tzv. Rakouské Nizozemí, tedy dnešní Belgii (proto jazyk francouzský). Co se příbuznosti slovanských jazyků týče, převládal ještě koncem 18. století názor, který známe například již od Balbína z doby více než o sto let dříve, že jednotlivé slovanské jazyky jsou pouze nářečími původního velkého jazyka slovanského a tudíž se vyznačují velkou vzájemnou podobností a srozumitelností. Zároveň se tím přidalo na důležitosti naučit se českému jazyku jako prostředku dorozumění s ostatními slovanskými národy. Poněkud kuriózní informací Pelclovou je zdůvodnění selského povstání roku 1775 císařovou jazykovou nepřesností.
Jest přirozené, že vladař nejen má rozuměti řeči národa, kterému vládne, nýbrž jí i mluviti. Bylo by zvláštní, kdyby král neapolský nemluvil italsky nebo velký sultán turecky. Ale žádný mocnář v celé Evropě nevládne tolika národům, hovořícím tak četnými a rozličnými jazyky, jako rakouský. V rakouském mocnářství se počítá celkem 25 miliónů lidí, kteří mluví sedmi různými jazyky, totiž německy, česky, polsky, chorvatsky, maďarsky, italsky a v Nizozemsku francouzsky. Kdyby chtěl rakouský mocnář mluviti se všemi svými podanými tak různých řečí a s každým národem v jeho vlastním jazyku, byl se musel od mládí naučiti sedmi jazykům. Ačkoli to je pro mladého prince věc velmi obtížná, přece se stává, že arcivévodové, kteří jednou mají převzít vládu, se učí vedle jiných evropských řečí i češtině. Tou nabude té výhody, že mu snadno rozumějí zároveň Poláci, Chorvati a Slavonci, tři dosti významné národy.
…
Zesnulý císař Josef II. mluvil česky, a protože se mohl s Čechy domluviti v jejich mateřštině, získal si zcela jejich srdce. Dlouho po jeho smrti nechtěli vůbec věřit, že zemřel, a ještě dnes mluví o něm s nadšením a vypravují jeden druhému, že s ním rozmlouvali česky. Avšak Josef se učil česky teprve později a toliko od učitele řeči, proto se dopouštěl v mluvení některých chyb, které nebyly lhostejné pro své špatné následky. Když se jednou zdržoval v Čechách, zasypali ho sedláci prosebnými přípisy. Mocnář se stal netrpělivým a řekl jim česky: „Jděte na pány“, to znamená „táhněte na vaše pány“. Chtěl říci: „Jděte k pánům, jděte k vašim pánům.“ Sedláci pokládali císařův výrok za rozkaz a řekli si: „Tedy poďme na pány!“ Srotili se, přepadli pány a jejích úředníky a rozbili jim zámky, jak si na to ještě vzpomínáme, a kdyby nezasáhlo vojsko, byly by se vzbouřily celé Čechy. Pochytaní sedláci přiznali při výslechu hlasitě, že císař jim to výslovně poručil slovy: „Jděte na pány.“ Z toho plyne, že je třeba naučiti se řeči poddaných dokonale, zvláště ovšem češtině, a když rakouský mocnář si ji osvojil už ve svém mládí, může mluviti se šesti milióny lidí, svými poddanými, aniž narazí anebo vzbudí nedorozumění, a mohou mu rozuměti tři milióny jiných Slovanů, totiž Haličané, Slavonci a Chorvati.
Jak jsem naznačil už na začátku, byla armáda a vojenství obecně jedním z hlavních důvodů nutnosti ovládat český jazyk. Zde Pelcl pro názornost uvádí konkrétní příklad s českým rekrutem, čímž chtěl ukázat správnost této úvahy. Zmiňuje i zahájení výuky českého jazyka ve Vídni a profesuru, které se místo něho úspěšně ujal Josef Valentin Zlobický, jak uvádím zkraje své stati.
Jak je důležitá čeština pro stav vojenský, ukážu hned na příkladě. Císař Josef II., když byl ještě princem, jel jednou na koni na procházku a viděl zdaleka, jak je cvičen rekrut. Desátník se zlobil, klel a nadával, bil a vynaložil všechnu svou německou výmluvnost, aby muže naučil tomu cviku. Ale vše bylo marné. Rekrut se hrozně potil a nic nemohl pochopiti. Arcivévoda seskočil, přistoupil a řekl: „Ale, milý muži, copak jste tak docela neobratný?“ Ten odpověděl: „Pane, nerozumím, co říkáte.“ Josef hned pochopil, kde je chyba. Dal zavolat českého desátníka a rekrut se učil s chutí, protože rozuměl výkladu, a tak udělal ve výcviku za hodinu větší pokroky než předtím za týden. Josef vyprávěl tuto příhodu veliké Terezii, své matce, a ona založila bez prodlení učitelské místo české řeči ve Vídeňském Novém Městě pro kadety, kteří jsou zde vychováváni a vzděláváni pro vojenskou službu. Již před dvaceti lety mně nabízeli tuto profesuru, avšak já jsem se nemohl rozhodnout opustit svou vlast. Brzy nato byla i ve Vídni zřízena stolice české řeči a literatury, kterou nyní zdobí pan Josef Zlobický, a nyní schválilo Jeho Veličenstvo také zde v Praze takovou profesuru, kterou navrhl a podporoval vážený pan guberniální rada, rytíř von Riegger, který dobře nahlíží užitek české řeči.
…
Každý důstojník vidí sám a přiznává užitek, který má při mnoha příležitostech z toho, rozumí-li řečí prostého vojáka anebo jí sám hovoří. Nesmrtelný Laudon dělal se svými Chorvaty, co chtěl, protože jim mohl dodat odvahy v jejich řeči. V poslední turecké válce přišla čeština každému Čechu vhod, protože mohl mluvit se Slavoncem, Bosňákem a Srbem. Mnozí litovali, že se za svého dlouhého pobytu v Čechách nenaučili česky.
Následně varuje před puristickou mluvnicí Jana Václava Pohla, kterého sice chválí jako „jinak velmi pilného muže“, ale zároveň zdůrazňuje na konkrétních příkladech riziko používání Pohlových často zcela nesrozumitelných výrazů (i když některá Pohlova nově vytvořená slova používáme dodnes, jako například názvy slovních druhů nebo přídavné jméno kolkovaný místo tehdy obvyklého štemplovaný, které Pelcl obhajuje se zdůvodněním, že „Slovo, které celý český národ převzal a pochopil, je české.“). Jako naprosto nezbytnou vidí Pelcl znalost české jazyka u šlechty, která by se měla umět dorozumět se svými poddanými. Odvolává se zde na názor hraběte Františka Josefa Kinského z jeho díla s názvem Erinnerung über einen wichtigen Gegenstand von einem Böhmen (Připomenutí důležité věci jednoho Čecha, 1773), které zde Pelcl cituje ve zkrácené verzi.
Kdo má v Čechách, na Moravě, v horním Slezsku nebo v horních Uhrách statky, musí sám nahlédnouti, že je pro něho výhodné, když může sám se svými poddanými promluviti. V této věci nepotřebuji uvádět žádné důvody, ale nechám prostě mluviti Jeho Excelenci pana generála hraběte Františka Kinského, který jistě mluví z vlastní zkušenosti. Praví o důležité věci ve svých Připomenutích (strana 132) tato slova: „ Aby se majitel panství mohl domluvit se svými poddanými, vyžaduje ovšem jeho vlastní prospěch; lze snadno nahlédnouti, že je-li nutno spoléhat se na tlumočníka, je člověk nejen tím, kdo je často podveden, ale rovněž se může nevědomky dopustiti chyb. Koneckonců by bylo dokonce povinností znáti řeč svých poddaných. Je také dáno přírodou, že poddaní jsou více nakloněni svému pánu, mohou-li se s ním domluviti, což v rozličných případech je nemalou výhodou.“
Zajímavou úvahou Pelclovou je hudebnost českého jazyka. Dokládá tím také oblibu hudby v české společnosti a větší schopnosti Čechů než jiných národů v této oblasti. Jako by Pelclův názor byl základem přísloví „co Čech, to muzikant“. Závěrem zmiňuje nejvýznačnější české hudební skladatele svého století včetně slavného Josefa Myslivečka, žijícího a tvořícího převážnou část života v Itálii.
Kdo mluví česky, učí se i hudbě lehčeji a lépe, neboť v češtině se musí co nejpřesněji dodržovat délka slabik, proto je češtině harmonická a Čech mluví zároveň v taktu. Nic neuráží české ucho víc, než vysloví-li se krátká slabika ve slově dlouze anebo dlouhá krátce. Kdyby někdo vyslovil například místo padám – pádam anebo místo láska – laska, místo rozumím – rozůmim, tu si Čech zacpe uši, tak nepříjemně to zní jeho uchu. Byl jsem jednou na nějaké české komedii. Němec, který ostatně nerozuměl ani slovo česky, naučil se své roli doslova. Vystoupil a předříkával, čemu se nazpaměť naučil, aniž dbal v nejmenším náležitého přízvuku a délky slabik. Většina Čechů nemohla takovou disharmonii snést a z divadla utekla. Z toho je jasné, že Čech má velmi delikátní ucho a odtud plyne také jeho hudební nadání. Učitelé hudby zjišťují, že dojdou s žákem, který mluví česky, v krátké době dále než s jiným. Poznamenává se také, že v českých místech je daleko více hudebníků než v německých. Ti sice snesitelně fidlají na svých houslích, kdežto Čechové obyčejně docházívají v tomto umění dále. Abych svou větu dokázal, vyjmenuji toliko jména znamenitých našich žijících hudebníků. Jsou to pánové Koželuh, Dušek, Mašek, Ložek, Matějček, Mysliveček, kterýžto poslední zemřel v Itálii. Už z pouhých jmen lze poznat, že jsou to Čechové.
Dále se Pelcl zabývá větší schopností Čechů ve studiu cizích jazyků díky hláskovému bohatství češtiny. Srovnává český jazyk s francouzským, italským, anglickým i s jazyky klasickými, kde dospívá k názoru, že Čech se snáze naučí latinsky než například Němec. Zmiňuje v této souvislosti Voltaira a jeho výrok: „Všechny dnes v Evropě obvyklé jazyky jsou jazyky barbarské, protože jsou přeplněny a přetíženy gotickými členy a pomocnými slovesy.“ K tomu Pelcl říká: „Kdyby byl Voltaire znal českou nebo nějakou jinou slovanskou řeč, byl by ji připočítal k nebarbarským jazykům Řeků a Římanů“. Následují odstavce s výkladem o důležitosti českého jazyka ve školství, vědeckém studiu, lékařské praxi (nutnost pro lékaře domluvit se s pacienty), v církvi a praktická poznámka o nezanedbatelné výhodě znalosti obou zemských jazyků, tedy němčiny i češtiny, pro mladé muže na prahu kariéry ve státní a vrchnostenské službě (kdy přednost v přijímacím řízení mají zpravidla dvojjazyční uchazeči).
Poté je uvedena chvála osobností zasloužilých v pěstování českého jazyka, jako byli Josef Dobrovský, František Faustin Procházka, Václav Matěj Kramerius, František Jan Tomsa, bratři Thámové a Josef Rosenthaler. Závěrem Pelcl vyzdvihuje významné osobnosti země, které jsou české národnosti a na něž se v otázce péče o český jazyk můžeme spolehnout: arcibiskup hrabě Antonín Petr Příchovský, polní podmaršál zemské správy hrabě Prokop Lažanský, hrabě Václav Thun, biskupové litoměřický, královéhradecký a budějovický, kteří kážou i v českém jazyce, jakož i mladé příslušníky českých aristokratických rodů, hovořících v poslední době stále více česky. V posledním odstavci vyzdvihl Pelcl i momentálně kladnou roli samotného panovníka, císaře a českého krále Františka II., jak dále cituji.
Že konečně i Jeho Veličenstvu, nyní vládnoucímu císaři a králi českému, Františku II., kultura, rozšíření a udržení tak užitečné a potřebné české řeči leží na srdci, dokazuje nedávno zřízená profesura českého jazykozpytu a literatury, kterou Jeho Veličenstvo ráčilo milostivě 5. ledna tohoto roku dvorním dekretem ustanoviti a potvrditi. Slávu mu, jasnému zakladateli! Sláva mu, příteli českého národa!
V akademickém roce přednášel František Martin Pelcl ve velké posluchárně Klementina vždy v pondělí, ve středu a v pátek od 11 do 12 hodin. Podle svých oficiálních výkazů měl 41 posluchačů ze všech univerzitních fakult, křižovnického řádu a arcibiskupského semináře. Jedním ze tří studentů práv, navštěvujících Pelclovy přednášky o českém jazyku, byl i Josef Jungmann. Pro účely své pedagogické praxe napsal Pelcl ve svém prvním akademickém roce nejprve tabulky českého skloňování, Základy české mluvnice (Grundsätze der Böhmischen Grammatik) a roku 1795 s pomocí Josefa Dobrovského velkou českou gramatiku (Lehrgebäude der Böhmischen Sprache), která vyšla o tři roky později ještě v rozšířeném vydání. Zde příkladně uvádí, že dvojhlásky ou a ej odpovídají starým samohláskám ú a ý. Přesto neodmítal používání diftongu ej, protože zde můžeme najít jako příklady podstatná jména hejbati, mejdlo, černobejl, vejdělek a další. Koncovka -ové u neživotných substantiv se podle Pelcla klade pouze z důvodu libozvučnosti nebo zřetelnosti, tedy divové, hříchové, mrazové. Dále 6. pád plurálu zní církvech, dušech, pouštěch, ulicech. Má se správně říkat miluji, ale lid používá miluju. Stejně tak jsou správná spojení mnohé hrabata, dobré knížata či mladé děvčata. Infinitiv je lépe psát i vyslovovat s -i pro odlišení od „nižší řeči“ (von der niedrigen Sprache). Tímto lingvistickým opusem Pelcl také splnil původní zadání pro výkon své funkce a učinil zadost úřední povinnosti, totiž přednášet a vyučovat výhradně podle schválených učebnic bez jakékoli další individuální iniciativy.
I když byl František Martin Pelcl od roku 1796 z důvodu stále se zhoršujícího zdravotního stavu postupně neschopen docházet na univerzitu a musel být zastupován, položil základ vysokoškolského studia českého jazyka a literatury. Můžeme jej tedy nade vši pochybnost považovat za jednoho ze zakladatelů bohemistiky jako samostatného filologického vědního oboru. Svou vědeckou činností a osobním příkladem tak výrazně inspiroval jak Josefa Dobrovského a mnohé další své současníky, tak i vzdělance druhé, „jungmannovské“ fáze národního obrození, a měl by s náležitou úctou zůstat v paměti nás všech.
